Dominika Hrazdílková: Co bude dál?

Máme podzim roku 2020 a my pro vás chystáme spoustu Ambro novinek. Jednou z nich je náš Ambro blog. Já sama si moc ráda čtu všechny příspěvky a doufám, že i vy. Dokonce se mi stává, že se u spousty příběhů dojímám a říkám si, že už jsem na Ambroziádě vážně dlouho a zažila jsem toho tolik, že to snad nejde ani popsat. Vždy si vzpomenu, jak jsem se k ní dostala já, jaký byl můj růst a co všechno mi dala. Každopádně můj příspěvek o tomhle tentokrát nebude.

Když jsem v březnu dostala nabídku abych něco napsala, moc jsem se k tomu neměla. Ale půl roku uteklo a nabídka přišla znovu a s odstupem času jsem byla schopna vymyslet téma, které s vámi chci sdílet. Světe div se, není to, jak jsem se dostala na Ambroziádu, co je můj sen, nebo v čem mi Ambroziáda byla (a stále je) přínosem. Rozhodla jsem se vám napsat něco aktuálního, něco o tom, jaká je teď situace u nás v Divadle Tramtárie v Olomouci a jaké to je, když nemůžu dělat svoji vysněnou a milovanou práci. A přátelé, nebudu vám lhát, je to smutný.

Všechno začalo v březnu 2020, měli jsme premiéru Madisonských cest (volná adaptace románu Madisonské mosty), odehráli jsme první reprízu a najednou nás zavřeli. Každé zkoušení je pro herce dřina. Jako kuchař musí zvolit přesné ingredience, aby nepokazil jídlo, stejně tak herec musí přidávat přesnou míru herectví a není to vždycky sranda. Vy to znáte týden na Ambroziádě, ale my to máme celý rok! Ano, myslím, že jsme trochu masochisti :D. Pro kuchaře je vrácená energie tím, že lidé chodí opakovaně a chtějí jeho jídlo znovu. V divadle herci dostanou energii zpět tak, že se jim vrátí diváci a svým potleskem jim tu jejich dřinu, slzy a pot vrátí.

V březnu ale přišlo najednou to, že jsme museli skončit přesně před tím, než se nám energie stačila vrátit. V televizi jsme viděli a slyšeli jen negativní zprávy, bylo nám všem do breku a nemohli jsme nic. Kultura tu odjakživa byla pro to, aby lidi rozptylovala, předávala něco dál a dala divákům možnost ponořit se do jiných příběhů než jen do svých. A tohle najednou nebylo, nemohli jsme lidem nic dávat dál. Samozřejmě přišla otázka i finanční. Přímo naše divadlo je ze 70 % závislé na výdělku z lístků, který najednou byl nulový. Bylo nám úzko, byli jsme na totálně nalomeném molu a měli jsme jen dvě možnosti. Buď sebrat veškerou sílu to molo slepit nebo čekat, než se potopíme. Vybrali jsme si tu první možnost a začal neuvěřitelný koloběh a boj o přežití. Celé divadlo se v tu chvíli ještě více spojilo. Než jsme se trochu vzpamatovali, co se to vlastně děje, šili jsme roušky pro různé sociální služby. Během toho se vymýšlely projekty, které se ze dne na den realizovaly. Pomáhali nám externí filmaři a vznikly tak tři zcela nové projekty. Rozcvička s pračlovíčkem(na motivy naší pohádky O pračlovíčkovi), Příběhy obyčejného nindži (krátké příběhy, jak si pravý český nindža třeba vypere) nebo na facebooku běželo Herec v karanténě. Byla to videa na témata, se kterými se každý z herců popral po svém. Moje oblíbené téma bylo: „Co dělá herec, když ho nikdo nevidí“. Já natočila, že se dívám sama na sebe na záznamu z představení, chválím se a ostatní pomluvám :). Samozřejmě, že to reálně nedělám…myslím to pomlouvání :D. Vznikla taky sbírka na naše divadlo a bylo neuvěřitelné, jakou podporu v lidech máme.

Teď přišel podzim a najednou se všechno opakuje, ale díky úžasnému diváckému zázemí, které máme, tentokrát hlavu nevěšíme. Vidíme to pozitivněji, protože už jsme na tuhle situaci trochu připraveni. Momentální měsíc, kdy jsme zavření, si dovolíme týden odpočinku, protože máme za sebou dvě premiéry a natočený online záznam Lásky za koronu. Diváci nám několikrát psali, že by hru chtěli online, tak jsme jim ji natočili a brzo bude k zakoupení lístek na našich stránkách. Chystá se taky pár dalších online projektů, ale všichni doufáme, že budeme moci brzy otevřít a hrát živě. Katastrofický scénář likvidační situace je teď sice trochu pod pokličkou, ale s každým dalším dnem se poklička bohužel otevírá a situace pro nás zkrátka není dobrá. Věřím, že naše divadlo udržíme a potopit ho nenecháme my, ani naši diváci.

Trochu jsem se rozepsala a díky všem, kteří dočetli do konce. Někdy je totiž náhled do divadelní reality složitý a plný emocí. Jsme přeci jen herci, a ti mají emocí trošku větší zásobu, někdy až moc velkou. Já momentálně vymýšlím pořád nějaké srandy, protože když musím být doma, tak rozhodně bez depky. A některé projekty se také týkají Ambroziády, takže se těšte, já se totiž těším. Bude to jízda, buďte hlavně zdraví, opatrujte se a držte se. Snad se brzo uvidíme i v hledišti divadla nebo na Ambroziádě.

S láskou Vaše Hrazda :-*