Dostala jsem od pana Lukáše Kobrleho pozvánku na závěrečný festival. A tam jsem nestačila zírat. Chvílemi jsem měla pusu myslím úplně otevřenou. Tolik různých emocí mnou probíhalo. To stihli za týden? Jakže cože? To přece nejde! No očividně to šlo. Tak to teda, klobouk dolů, napadlo mě tehdy. Nejvíc mě dostalo to zaujetí, z jakým to ti mladí lidé dělali. Jejich soudržnost. Vysoké nasazení. Skvělá atmosféra. No. Lukáš si samozřejmě všiml. Mého obdivného údivu. A s grácií, jakou měl opravdu jen on, mě okamžitě zakomponoval do té pestré mozaiky plné lidí, kteří stále něco tvořili, zpívali, hráli – do Ambroziády.