Docela nedlouho jsem byla ředitelkou školy, když se jednou vřítila do kanceláře taková na první pohled trochu nesourodá dvojice. Proč vřítila? Protože jen tam vstoupili, přišla s nimi hromada energie, života. Vysoký muž s velmi zdvořilým a kultivovaným projevem a drobná, mladá slečna s moc hezkým úsměvem a milým kukučem a s do výše vyčesaným chomáčkem vlasů, až skoro punkově.
Představili mi svůj projekt a chtěli po mě, abych jim o prázdninách na týden půjčila školu. Byli tak bezprostřední, že jsem moc neváhala a domluvili jsme se. Když přišla ta vichřice, která si říkala Ambroziáda , měla jsem trochu strach. Všude lidé, lehátka, karimatky, třídy se proměnili ve spálny.
Hned první den mi ztratili klíče od ředitelny. Když mi volali o pomoc, trošku jsem si v duchu nadávala. Cos to holka provedla. To budou nervy. Každý den jsem raději v obavách o tu naši „Elišku“ na chvíli nakoukla do školy. A začalo mě to zajímat. Zkoušení divadla, muzikálové tóny z učeben, kamery na chodbách. Pořád se něco dělo.
Dostala jsem od pana Lukáše Kobrleho pozvánku na závěrečný festival. A tam jsem nestačila zírat. Chvílemi jsem měla pusu myslím úplně otevřenou. Tolik různých emocí mnou probíhalo. To stihli za týden? Jakže cože? To přece nejde! No očividně to šlo. Tak to teda, klobouk dolů, napadlo mě tehdy. Nejvíc mě dostalo to zaujetí, z jakým to ti mladí lidé dělali. Jejich soudržnost. Vysoké nasazení. Skvělá atmosféra. No. Lukáš si samozřejmě všiml. Mého obdivného údivu. A s grácií, jakou měl opravdu jen on, mě okamžitě zakomponoval do té pestré mozaiky plné lidí, kteří stále něco tvořili, zpívali, hráli – do Ambroziády.
Každé léto mám chuť si po své ne lehké práci odpočinout a nic moc nedělat. Ale upřímně? Nejde to. Ambroziáda je totiž návyková. Protože nejsme divní. Jsme jen umělci! A prostě se o těch prázdninách už potřebujeme. Přijďte! A pochopíte.