Matěj Podaný: „Vyrostl jsem na cestách, s hlavou v oblacích a knížkou v ruce“

Ahoj, jmenuji se Matěj Podaný, je mi 18 let a jsem obyčejný student gymnázia Boženy Němcové v Hradci Králové. Nuda, že? Mnohem raději, když už o sobě mám mluvit, řeknu, že jsem nevyléčitelný snílek, notorický milovník nejenom knih a hlavně (s trochou štěstí a přimhouřenýma očima) umělec. Věřím, že i většina z Vás, kdo jste zabloudili k mému článku, a dokonce se rozhodli prokrastinovat jeho čtením, cítíte stejnou (nebo aspoň podobnou) lásku k umění jako já.

Umění je něco, co vždy naplňovalo můj, někdy až moc monotónní život a dávalo mu jasný směr. Jak už o tom svědčí prví věta tohoto článku, opravdu jsem vyrostl s knížkou v ruce. Jako malé dítě jsem miloval knihy, miloval jsem bavit ostatní, dělat ze sebe šaška nebo
„pohádkáře“, který má vždy nějakou historku k zrovna probíranému
tématu. Od svých pěti do šestnácti let (myslím) jsem hrál na trubku
na hradecké základní umělecké škole Střezina. V deseti letech jsem
začal navštěvovat první dramatický kroužek a pravděpodobně v této době i koketovat s myšlenkou, že bych se chtěl uměním živit nebo se mu aspoň v dospělosti věnovat.

Největší část mého srdce vždy patřila knihám a psaní, takže je
přirozené, že jsem začal mít prapodivné pocity prázdnoty, když jsem
s nástupem na gymnázium a se všemi koncerty, představeními,
recitačními i hudebními soutěžemi přišel o čas věnovat se mé hlavní
vášni – literatuře!

Abych si zachoval trochu tajemna ohledně své tvorby, nenapíšu, co mě vedlo k tomu napsat první sbírku básní. Jediné, co Vám prozradím, je, že mi bylo čtrnáct let, a že jsem se tak bál reakce okolí, že jsem si vymyslel pseudonym – Theodore Elijah. Není se moc čemu
divit. Miloval jsem (a dodnes miluji) kontroverzi, šokování čtenáře
a ukazování toho, co řekl Bohumil Hrabal: „Ach panenkomarjá, ten
život je stejně k zešílení krásnej. Ne že by byl, ale já to tak
vidím.“ A že je v tomto citátu naprosto všechno.

Tohle je například jedna z mých prvních básní:

Naposledy zalhal… 

Je to teď na nic
Už to není jako dřív 
Popel, dým, slzy, déšť 
a umělec na kolejích
Před hodinou 
se na tebe usmál
a řekl ať o něj 
nemáš strach 

Teď leží s hlavou 
na kolejích 
a už jen čeká 
na přijíždějící vlak 

A tak umřel umělec 
Jehož tělo bylo samá jizva
Jediná, kterou kdy miloval 
byla jeho hvězda

A jak šel čas psal jsem víc a víc. V poslední době se snažím vydat svoji souhrnnou sbírku cca dvou set básní, která se jmenuje Generace Slz. Samozřejmě, vydat vlastní knihu není nic tak jednoduchého, obzvlášť, když jste chudý student, který si není jistý sám sebou. Ale tak co už… Kdyby to bylo tak jednoduché, mohl by psát každý, ne? Aspoň se takto s Vámi můžu podělit o pár mých posledních výtvorů.

Depresivní láska

Dívka v šatech spletených
z nočních můr a nesplněných přání
tiše po nocích sladce šeptala
„věř mi“
a já mrtvola na dovolené
co po nocích plete oprátky
radši zůstával za zavřenými dveřmi
Každou noc úzkostlivě brečela
když se ke mně snažila dostat
Já z pocitu viny nespal
až jsem jednou podlehl a dovolil ji zůstat
Přijdu si požíraný vlastním egem
které ji dovolilo zabít mé druhé já
Je tohle ta láska z knih?
Pochybuju…
Spíš se o ní lidem jenom zdá
Už nerozeznám
co jsou prázdní lidé z reality
a co jenom zrůdy pod plachtou snů
Ona i přes to že vypadá až moc dokonale
slibuje
že tu semnou zůstane do konce mých dnů
Jsem vyhořelý
Snažím se opít něčím co je asi láska
a ta dívka ze snů znovu pláče
Když už i v divadle hraju pětaosmdesátiletého
není tak divné
když mi říkají starče
Jednoduše ztracený případ
Lépe bych to nepopsal
ani kdybych nějaký talent na psaní měl
Už chci jen opilí řvát nadávky světu
který kvůli románku s narcisy
naprosto oněměl
Lidé totiž hrají nekonečné šachové partie
doufajíc že to někdo jiný zkazí
Já už bez veškerých sil
předvádím (ne)piruety na dálnici
a doufám že mě něco srazí

Božská tragédie

Kdo by měl jít do nebe
když ne ty?
Kdo by měl jít do pekla
když ne já?
Co by mě mělo děsit víc než představa
že se mi tohle všechno jenom zdá
Že tohle je jenom v mojí hlavě
a já jsem vlastně stejný jako před rokem
Že každá šťastná vzpomínka byla jen přelud
a já jsem teď sám sobě otrokem
Kdo by měl jít do nebe
když ne my?
a proč jít do pekla
když už tam skončily všechny naše sny
Vím že jednou možná
ale teď na to nechci myslet
a chci žít
protože mám tebe
Když budu muset
tak jednou projdu peklem a očistcem
až za tebou
do nebe

Blekota

Doufat v nedosažitelné
Věřit sladkému hlasu za zavřenými dveřmi
Bát se snů a stejně snít
nebo se schovat pod peřinu
a čekat až z nebe zase bude padat sníh?
Doufat v nedosažitelné
Milovat se za zavřeným oknem
a s otevřenými žilami
Věřit pláči dětí ve zdech
a tančit o život s tyrany
Bát se snů
Žít pro smutný smích klaunů
a umírat pro labutě
co se kvůli faktu že jsou ptáci
nemůžou vzít
a další ráno s otevřeným oknem brečet z bolesti
ale hlavně pokračovat a žít

No a nakonec pár (snad) pozitivních slov. Ve všem okolo nás se něco krásného skrývá. Jde o to hledat a vidět svět i z jiných úhlů. To je to, co umění dělá uměním. Když do něj vložíte své city a svůj zájem. Ne každému vyjde si uměním vydělávat, ale proč nad ním zanevřít? Dovolím si použít ještě jeden citát polského autora Stanisława Jerzy Lece: „Všechno už bylo řečeno, ale ještě to neřekli všichni.“ Takže teď říkám já: Nebojte se žít, milovat a věnovat se umění – díky němu a Vám je svět každým dnem hezčí místo.

Matěj Podaný