Nikola Krejčová: Dělej, co tě baví! – 1. díl

Takže! Ano, přesně tímhle slovem nikdy nezačínejte. Proč? Protože, když se chcete někomu představit nebo v jiném případě něco představit, chcete určitě začít způsobem, kterým si vás všichni zapamatují nebo všimnou. Ideálně ale v dobrém slova smyslu, nikoliv naopak. Takže na TAKŽE zapomeňte a zkuste něco jako „Krásný slunečný den“ nebo jak říkával pan prezident Lukáš Kobrle: „Buďte zdrávi“. Proč to píšu? Článků o tom, jak je Ambroziáda skvělá, už jste tu četli mnoho (a samozřejmě to je pravda:)), ale já jsem si teď přichystala takový „praktický“ článek na pokračování. Čekají vás tipy a rady, jak se v životě věnovat tomu, co vás baví. Snažila jsem se celý článek směřovat hlavně k pochopení toho, co dělat a nedělat, abyste se stali profíky ve svém oboru a nikdy nezaspali. Než se do toho pustíme, měli byste vědět, že tohle jsou MOJE životní zkušenosti. Cesta každého z nás je jiná, ale třeba vám to, co jsem zažila já, nějakým způsobem pomůže.

BOD 1: „Nejde“ neexistuje!

Když mi bylo asi třináct někdo mi řekl přesně tohle: „Hele „NEJDE“ na mě ani nezkoušej. Kdo chce, hledá způsoby, jak to udělat a kdo nechce, hledá důvody, proč to nejde.“ Ze začátku jsem si myslela, že je to hloupost, ale časem jsem zjistila, že je to vlastně nejlepší způsob, jakým může člověk začít přemýšlet. Uvedu hned příklad. Když jsem na Ambroziádě začínala jako praktikantka, myslela jsem, že to budu dělat do nekonečna, protože jsem byla mladá a na to, abych mohla dělat oddílovou vedoucí, jsem měla ještě spoustu let čas. Jednou, když skončila Vánoční Ambroziáda a všichni účastníci a personál odejeli domů, zbyla jsem v neuklizené škole jenom já a dva kamarádi. Jeden kolega těsně před svým odjezdem prohlásil: „Hm, tak tohle nejde za jeden den uklidit ani v osmi chlapech. Tak to hodně štěstí“ a byl pryč.

329358_3820887958016_889959030_o

A mě v tu chvíli napadlo jen: „nejde přece neexistuje“. Rozdělila jsem nám třem úkoly a pustili jsme se do toho. Sedřeli jsme se sice skoro z kůže a uklízeli jsme až do noci, ale díky dobré organizaci jsme to zvládli. Někdo z Ambrozie si toho pak všiml a vytvořil novou funkci pod názvem Vedoucí praktikantů. (Do té doby měl praktikanty na starosti hlavní vedoucí.) Tak jsem se ve svých 14 letech stala vedoucí praktikantů. A to jsem si myslela, že budu praktikantka až do osmnácti. Tvrdá práce a přemýšlení v duchu „nejde neexistuje“ se mi vyplatilo. Když tvrdě makáte a neříkáte „TO NEJDE“ časem si vaší tvrdé práce někdo všimne a vás to posune směrem k vytouženému cíli.

BOD 2: Nikdo jiný to za tebe neudělá!

Jakmile víte, co chcete v životě dělat nebo čeho dosáhnout, musíte k tomu podniknout spoustu malých, ale důležitých kroků. Obecně známé pravidlo, že „bez práce, nejsou koláče“ opravdu v životě platí. Podle mě je ale na tomhle pravidle nejdůležitější to, že musíte chtít a pustit se do toho na plno. Nečekejte až vás přijmou na vysněné střední nebo vysoké školy. Nečekejte na správnou dobu nebo správného učitele. Chcete se stát profesionálním žonglérem? Vezměte doma z mísy ovoce a začněte trénovat. Pusťte si na YouTube nějaký tutoriál jak na to a zkoušejte to každý den. Nebo třeba ještě nevíte, co přesně chcete dělat? Jakou konkrétní práci? Víte jenom, že jde o umění či vaření nebo auta? Nevadí, věnujte se danému oboru všestranně. Opět situace z mého života. Bavilo mě být na Ambroziádě, hrát divadlo, moderovat, organizovat práci ostatních a pomáhat jim k lepším výkonům, bavilo mě pracovat s dětma a taky mě bavilo natáčet filmy a videa. Jenže z toho mi pořád nevycházela žádná konkrétní pracovní pozice. Řekla jsem si, že až přijde čas, samo se ukáže, co pro mě bude nejlepší a do té doby budu aspoň dělat to, co mě baví. Tak jsem začala s kurzem rétoriky a moderování, přípravným kurzem na přijímací zkoušky na DAMU, začala jsem natáčet videa, hledala jsem návody, jak je stříhat v různých programech, jak upravovat fotky, jak dělat grafiku, zkoušela jsem učit dramatickou výchovu, hrála divadlo atd. A teď? Hodí se mi úplně všechno do posledního puntíku. Nikdo to za mě neudělal, žádná super škola ani skvělí učitelé. Musíte se sami rozhodnout co chcete a začít se to učit a rovnou dělat. Klidně metodou pokus – omyl. Praxe je totiž ta nejlepší škola.

BOD 3: S poctivostí S pokorou a úctou nejdál dojdeš

Říká se, že: „s poctivostí nejdál dojdeš“. To je sice pravda, jenže život není férový, spravedlivý a poctivý už vůbec ne. Ale pokora a úcta k druhým, k práci nebo dokonce k práci druhých vás dál dovede určitě! Aspoň z mé zkušenosti. Pokud si totiž budete ostatních vážit a chovat se k nim uctivě, pomůže vám to jak v životě, tak v kariéře. Na základní škole jsem měla skvělou učitelku na anglický jazyk. Budeme jí říkat třeba paní Nováková. Tahle paní Nováková měla dredy po pás a tetování kam se člověk podíval. Většina rodičů a spolužáků (nejen z mé třídy) to hned musela komentovat a odsuzovat. Pár z nás ze třídy se tím ale nenechalo vykolejit a nebrali jsme to jako něco zvláštního. Časem se ukázalo, že to je ta nejlepší učitelka, kterou kdy naše třída měla a teď vím, že i nejlepší učitelka, kterou jsem kdy měla já. Proč? Za prvé byla přísná, ale spravedlivá a za druhé nám sama projevovala úctu a pokoru a očekávala od nás to samé. Hned při první hodině se nás zeptala: „Chcete, abych Vám spíš vykala nebo tykala? Řekněte si, co je pro Vás příjemnější“. Bum, poprvé se nás opravdu někdo zeptal na náš názor a bylo to upřímné a uctivé. Nejen, že byla paní Nováková skvělá učitelka, ale také měla spoustu zajímavých nápadů. Když jsme byli v páté třídě, přišla s tím, že bychom mohli na dálku adoptovat chlapce z Afriky. Zhruba ze třiceti spolužáků se nás přihlásilo jen deset, a tak jsme začali trávit přestávky a volné hodiny psaním dopisů v angličtině pro našeho chlapce. Měli jsme možnost paní učitelku poznat blíž a ona nás. Po třech letech jsme ale s nápadem přišli my. Na jedné hodině jsme paní učitelce řekli, že bychom rádi chlapce navštívili a viděli, kde a v jakých podmínkách doopravdy žije. Paní Nováková nevěřícně sledovala, co že to po ní chceme. Bylo nám jasné, že to nevyjde, ale opak se stal pravdou. O pár hodin angličtiny později nám, co jsme chlapce adoptovali, rozdala lístečky pro rodiče, kde stálo: „Pojedeme do Afriky. Sehnala jsem nám sponzory, letenky, průvodce, očkování a další potřebné věci. Napište jméno Vašeho dítěte a zaškrtněte ANO – NE. Ať vím, kdo má předběžně zájem“. Wow! Letět do Afriky? Jak je to možné?

Řeknu vám že, když se k druhým chováte slušně, s úctou a pokorou, budete se divit, kam až vás to může dovést. A tak jsme v srpnu 2009 vyrazili na cestu do Keni, do hlavního města Nairobi, do Mombasy za naším adoptovaným chlapcem, do africké školy na venkově a také na safari. Pravé africké safari.

To byly první tři body, které mi přijdou velice důležité, protože mi v životě přinesly hodně nového, nečekaného a skvělého. Snad to nějakým způsobem pomůže i vám. Ať už se jen zamyslet nebo se přímo vydat na cestu k vašemu životnímu cíli. No a mně ještě zůstaly nějaké další tipy v zásobě, proto už teď chystám druhý díl.

Buďte zdrávi

Nika

Štítky: