Holky Ambrozilky mě píšou, zda bych mohl napsat na náš nový ambroziádní blog nějaký článek, moudro, historku z natáčení, cokoliv…a tak píšu. Původně jsem chtěl napsat nějakou vtipnou historku z natáčení, ale jelikož mám tu čest Vás všechny znát, tak napíšu o Vás…o Ambroziádě…o jednom z nejúžasnějších projektů, který jsem poznal právě díky Vám všem. Snad ten můj příspěvek bude mít hlavu a patu, protože ho píšu po dni, který jsem celý prožil nejdříve děláním dřeva, pak procházkou, pak hodinou v sauně, pak sekáním okolo baráku, a nakonec až do devíti hodin opět děláním dřeva. Tolik pohybu jsem neměl dohromady za deset let, takže doufám, že mi to ještě myslí. Do toho všeho ho píšu na notebooku ve vaně, takže stále balancuji, aby mi nespadl. Alespoň se tu nebojím, protože od té doby, co jsem viděl Čelisti, se bojím i ve vaně. Tak ale k věci.
Chtěl bych se v tomto článku k něčemu přiznat. Letos to bude osm let, kdy mne Anita Baselová poprosila, abych s ní jel (výjimečně jsme skončili dříve) z natáčení posledních Bastardů (zatím posledních) do Chlumce nad Cidlinou, kde se koná Ambroziáda a tam, že by mě ráda seznámila s jejím ředitelem, prezidentem lásky a porozumění panem Lukášem Kobrle. Kývnul jsem na to, ale myslel jsem si o tom svoje. Další obyčejná letní filmová škola, řekl jsem si. Přijeli jsme tam a seznámil jsem se s Lukášem. Vypadali jsme spolu jako dlouhý a široký. Chyběl nám už jen bystrozraký. On mě provedl celým programem, vyprávěl mi a já tam udělal účastníkům besedu. Když jsem odjížděl, nechápal jsem. Tolik nadšených lidí (přišlo mi, že nadšení jsou i ti praktikanti, kteří šli právě umývat hajzlíky), tolik energie, tolik vlastně všeho zajímavého. Navštívil jsem řadu filmových táborů a hereckých škol, ale tahle byla něčím výjimečná.
Ambroziádu převzala Nikča se svojí kolegyní Káťou a dělají to přesně tak, jak by to pokračovat mělo. Ti, se kterými jsem točil Tatínkovu holčičku, už jsou větší. Větší než já. Naštěstí pouze do výšky…ne do šířky. A všichni Ti, se kterými jsem se poznal jako prvními, si dnes plní svoje sny. Lukáš Kladníček, Anita, Kuba Moulis a teď sleduji a fandím bratrům Mrázovým. I když stejně pořád nevím, který je který. Zkrátka právě tito lidé naplňují přesně to, o čem snil Lukáš, o čem sníte Vy všichni a Ambroziáda v tom pomáhá. Plní si sny a jde jim to.
Tomáš Magnusek na natáčení seriálu „Sedmá brána“ s kameramanem a naším lektorem Pavlem Vávrou. Leden 2020
Ambroziáda totiž nemá předsudky. Neřeší, kdo je tlustý, černý, bílý, hubený, brýlatý či jakýkoliv. Je to myšlenka, filozofie a poslání, které Vás posouvá dopředu. Ten kolektiv, Ti lidé, to všechno. Díky všem účastníkům, a především jejich rodičům. A věřte mi, že mít rodiče, kteří svým dětem fandí, je mnohdy to nejcennější v těch začátcích, o co jde. Zkrátka díky Vám všem, je dnes Ambroziáda více než jen tábor, filmový kurz, či cokoliv. Je to fenomén. A Vy jste všichni jeho součástí. Takže buďte, plňte si sny a nezapomeňte na to, že na tom začátku jste si všichni rovni. V tom kruhu, kde se Vás kdokoliv ptá, co umíš či zahraj mi něco, tam máte všichni stejnou startovací pozici. Tak ji využijte. Neuhýbejte a neměňte se kvůli nikomu jinému, protože pokud Vás bude chtít kdokoliv, jakkoliv změnit, vždy se budete trápit, že nemůžete být sami sebou.
Na světě je mraky krásných míst, a ještě více vnitřně krásnějších lidí. Já musím napsat, že právě na Ambroziádách jsem Ty mraky krásných lidí poznal a těším se, že můžu poznávat dál. Mějte se krásně všechny moje myšičky, berušky, lásky a všechna Ta další oslovení, kterými Vám říkám a jež jsou publikovatelná…
Jsem s Vámi, ať se děje cokoliv!
Váš, Tomíno.
