Jejich revírem je tenisový kurt…
Jejich tempo je … ehm, no dobře: vražedné…
Jejich protivníky jsou rozladěné nástroje, zamotané kabely a virus…
Jejich diváci cyklisté a divoká zvěř…
Muzikanti v karanténě – klidně v počtu 11 … aneb i tak se dá žít a hlavně tvořit.
Ahoj Ambroziádníci, předně chci poděkovat Kátě a Nikče, že i přes nepříznivou situaci nepřestávají spojovat mladé umělce a různými projekty čeří stojaté vody karantény.
Jen tak na úvod, s některými z vás jsem se nejspíš potkal na Ambrozce jako lektor Filmu a Dabingu. Mimo těchto oborů se soustavně věnuji také muzice a určitě nejsem jediný, komu se nelíbí zahnívat doma a raději by tvořil. Slovo dalo slovo a přesunuli jsme se s naším malým projektem na tenisový kurt. Tento náš skromný hudební Wimbledon v sobě spojuje to nejlepší: muziku, kamarády a čerstvý vzduch + zatím nám vždycky vyšlo i sluníčko. A tak se teď můžu podělit o radosti a dojmy z bezpečného zkoušení s kapelou v době karantény.
Asi bych ještě před pár měsíci nevěřil, že se prvním kusem našeho kapelního stejnokroje stanou roušky 😀 . Dodržování bezpečných rozestupů je občas trochu otrava, ale naštěstí kurt poskytuje dostatek prostoru, takže nás nic nebrzdí. Jen doufám, že trávník přežije naše běsnění a nezůstanou po nás vyšlapané díry. Naštěstí nás vždycky včas vyžene automatické večerní zavlažování trávníku, které my, ani nástroje příliš neoceníme. Vždycky potěší, když se náhodný kolemjdoucí či cyklista zastaví, doposlechne písničku a odmění tento fragment živé kultury potleskem…
Nakonec je to větší radost, než být zalezlý ve zkušebně a není vyloučeno, že budeme v takovém režimu pokračovat i dál. Brzy snad bez roušek!
Co z mého příspěvku vyplývá? Hledej cesty, jak nepřestat tvořit. Nakonec z téhle nepříjemné situace vyjdeme silnější. Držím palce a těším se, že se potkáme na Ambrozce (určitě už v létě).
Štěpota
