Vanda: Ahoj, jak se ti vede, jak se máš?
Štěpán: Mám se dobře, děkuji za optání. Mám se dobře, protože se vracím do provozu, což je prostě neuvěřitelný a sám tomu zatím úplně nevěřím. Byl jsem nedávno dělat rozhovor na rádiu Kašpar, kde se mě ptali, co mi ten minulý rok dal a já ti odpovím stejně. Nemám pocit, že to byl jen jeden rok, ale že to byly třeba tři. Já jsem si během pandemie a lockdownů prožil několik životů. Nemám ani pocit, že vše, co se mi odehrálo patří mně. Na začátku toho všeho jsme přišli o divadla, omezila se kultura… co jsem natáčel, to jsem dotočil a já jsem si říkal, co teď budu dělat?
Jsem kreativní člověk, který není schopný nic moc nedělat. Tak jsem se rozhodl kontaktoval Český červený kříž a na základě toho jsme se propojili, začal jsem pracovat v domově pro seniory jako pečovatel a pak jsem nastoupil do dalšího domova jako aktivizační pracovník. Najednou jsem se objevil ve zdravotnictví, jezdil jsem testovat lidi po firmách, za den jsme otestovali i 400 lidí.
Do toho člověk zažívá něco, čemu se říká láska, stěhuje se, přišel jsem o blízkého člověka a měl jsem pocit, že se mi celý život převrátil. Na chvíli jsem propadl i panice, že přece nepatřím do zdravotnictví, ale do kultury. Teď naštěstí přišly ale dobré vyhlídky, kdy se pomalu navracím zpět do toho kulturního pohybu.
Vanda: To byla jedna z mých otázek, viděla jsem, že pomáháš těm, kteří to potřebují, jaká to pro tebe byla zkušenost?
Štěpán: Musím říct, že to byl neuvěřitelný zážitek a obrovská zkušenost, protože jakýmsi způsobem se člověk dostane někam, kam se normálně nedostává. Sám jsem vlastně nevěděl, do čeho jdu. Když jsem šel na pohovor, nebo jsem si to alespoň myslel, že jdu na pohovor, tak se mě paní vedoucí zeptala, jestli mám u sebe úbor a mohu nastoupit na dvanáctku. Pro jistotu jsem ho u sebe měl, nastoupil jsem a učil jsem se za pochodu.
Na začátku jsem z toho byl docela vyjukanej, ale přiznám se, že jsem vděčný za to, že jsem si to prožil. Nikdy jsem nečekal, že budu dělat něco takového.
Snažil jsem se pacientům předávat svou energii a dostával jsem ji od nich zpátky. Jsou i situace, kdy s lidmi v nemocnici musíte začít hrát, takže to pro mě byla taky taková role.
V pondělí jsem se se všemi rozloučil loutkovým představením, protože už se vracím do svého obvyklého provozu. Mám teď před sebou už konečně divadelní plány. Začal jsem zkoušet v divadle Mana ve Vršovicích představení MASH, podle toho seriálu. A vypadá to, že mě za dva týdny čeká první čtená zkouška ještě jedné inscenace, kde bych měl hrát hlavní roli.
V úterý 27.4. jsme po 2měsíčním odložení odehráli „Oživlé výlohy“ ve spolupráci s Cirka La Putyka. Ti založili iniciativu Kulturu nezastavíš, a vymysleli tenhle projekt – je to „bezpečné divadlo“ za sklem do ulice. Stal jsem se součástí, dal jsem dohromady skupinu performerů a založil jsem Panosféru. Přišla strašná spousta lidí, bylo to nádherný!
Také jsem instaloval výstavu loutek na Kavčích horách v centrálním parku Café na půl cesty.
Zaplať pánbůh se vracím zpět!
Vanda: Mě Panosféra na sociálních sítích zasáhla, bude se ten projekt ještě někdy opakovat?
Štěpán: Plánujeme to. Ale je to velmi alternativní projekt, tak ho nechceme dělat podruhé na tom samém místě. Mým cílem je to na základě ohlasů předat do jiného prostoru. Do vnitrobloku, kde bych rád znovu udělal Panosféru.
Vanda: Super, doufám, že nám dáš vědět! Zeptám se tě ale teď na to, jaká byla vůbec tvá první Ambroziáda a jaký si z ní měl pocit, když jsi odjížděl?
Štěpán: Mám kamaráda Tomáše Lukavce a ten mi říkal, že si myslí, že bych měl jet na Ambroziádu. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, ale říkal mi, že sem patřím.
Moje první Ambroziáda byla před třemi lety na podzim v Praze.
Měl jsem mediální třídu, byl jsem mile překvapen, že se účastníci chtějí opravdu něco naučit.
Čekalo mě pak léto v Hradci Králové, kde jsem měl poslední mediální třídu, pak jsem převzal už jen herecký ateliér a tam jsem spokojen.
Ambroziáda je pro mě jako rodina, našel jsem tam spousty skvělých přátel, kteří jsou vždy rádi, že se vzájemně vidí. Těším se na léto už jen proto, že bude Ambroziáda.
Vanda: Co tě vůbec na celé filozofii Ambrozie nejvíce baví?
Štěpán: Tak hlavně to, že se tam objevují lektoři, kteří jsou mladí. Baví mě, když mladí dělají něco pro mladé. Když máte vedle sebe lektory, jako je Domča Hrazdílková, Jindra Žampa a další. Jsou to prostě mladí, kteří dělají něco pro mladé, a to mě těší. Myslím si, že si jsme s účastníky pak blíž.
Štěpán: Chystám teď spoustu věcí, takže jestli to někoho zajímá, je dobré mě sledovat na sociálních sítích, kde dávám informace o akcích. Do 6.6. bude instalace výstavy na Kavčích horách, plánuji druhou Panosféru v jiné lokaci. Na srpen v baru Kellyxír plánujeme odehrát monodrama, které se jmenuje „Levnej život“, v režii Petry Horvátové. Je mi psané přímo na tělo a píše mi ho Martin Synek, což je mladý a velmi talentovaný dramaturg a scénárista. Je to příběh kluka, který se dostane do světa modelingu a showbyznysu, což není úplně jednoduchý a dějou se mu tam všemožný bizáry. Máme v plánu znovu obnovit projekt Divadlo do oken, termíny budou na sociálních sítích. A co se týče Ambroziády chystám se na turnus do Prahy, Hradce a do Chorvatska.
Vanda: Když už jsi předtím mluvil o těch loutkách, říkal jsi mi, že ses k herectví dostal právě kvůli loutkám. Jaké byly ty začátky?
Štěpán: No vlastně jenom díky loutkám! Já pocházím z Mnichova Hradiště a už jako malý jsem byl na představení loutkoherce Františka Pešána. Mně se to tolik zalíbilo! Člověk to „dřevo“ probudí tím, že s ním hýbe. Jednou jsem se vydal na procházku a potkal jsem právě tohoto loutkoherce, který před domem maloval kulisy. Doma jsem napsal dopis, a ještě ten večer jsem mu ho šel hodit do schránky. Napsal jsem mu tam, že bych se chtěl naučit to řemeslo. Přiložil jsem telefonní číslo a od druhého dne jsem tam chodil skoro každý den. Naučil mě malovat kulisy, vyrábět loutky a měnit hlasy. Chvíli jsem jezdil s ním, tedy s Divadlem z půdy a pak jsem se osamostatnil jako „Štěpánovo kouzelné loutkové divadlo“ a sám jsem začal vyrábět loutky.
Právě díky loutkám jsem se dostal k činohře. V osmé třídě jsem chodil na dramaťák, kde mě přihlásili, aniž bych to věděl, na Česko-polskou spolupráci s Turnovem a Jelení horou, kde je divadlo Zdrojowy Teatr Animacji. Dva roky jsem tam hostoval ve třech inscenacích, což bylo neuvěřitelný. Naučil jsem se tam i kouzlit!
Najednou byly přijímačky na konzervatoř a já jsem zjistil, že mě víc baví být s lidmi „face to face“ než se schovávat za loutku, což je samozřejmě taky krásný, ale činohra mě pohltila víc. Postupně jsem se tak dostal i k filmovému herectví.
Vanda: Já jsem ti skoro nemusela pokládat otázky, protože jsi mi řekl všechno, na co jsem se chtěla zeptat. Takže moje poslední otázka je, co bys vzkázal našim čtenářům?
Štěpán: Téhle otázky jsem se bál (smích), já vždycky když se mě někdo zeptá, tak mám pocit, že jdu do hrozného patosu. Já bych lidově řekl, ať se z toho prostě „neposerem“. Doba je jaká je a jak jsem říkal, mám pocit, že to nebyl rok ale 3v1, protože co vše jsem si prožil, není snad ani reálný. Člověk polemizuje nad tím, co je v pořádku, co není, co dělá špatně a co dobře. Bylo na čase zpomalit a spoustu věcí si přehodnotit. Pomohla mi i ta lehká změna.
Přichází léto a na to se všichni těšíme, stále ale buďme na pozoru v respektování opatření, abychom se nedostali opět tam, kde jsme byli.
A hlavně, ať myslíme (použiji slovo, které teď tak neradi používáme) POZITIVNĚ!
Mějte se fajn, těším se na Vás v létě!