Čauky, já jsem Téra a už nějaký ten pátek jezdím na Ambro. Za ta léta jsem přešla od účastníka (hlavně muzikálu), přes prágoše až po OVéčko. Hustý, co? 😀 Taky tomu nevěřím.
Už 14 let tancuju a hraju divadlo, sem tam si odskočím zazpívat nebo odmoderovat menší vystoupení v mém rodném vidlákově, nebo píšu povídky/básničky/písničky. Takže jak jste nejspíš poznali, miluju a žiju uměním. A stejně jako vy… mám své démony.
Dobře, teď nemluvím o případu, kdy vám záhadně spadne triko ze židle a vy nevíte, jaká entita je za to zodpovědná (protože za to samozřejmě nemůže vaše blbost, jelikož jste to blbě položili :D) Ne.. Ráda bych totiž v tomto článku chtěla probrat něco, co některým může připadat jako tabu, ale já si myslím, že je to dost důležité, a to tedy konkrétně téma Mentální zdraví. Přijde mi totiž, že by si tohle téma mělo zasloužit mnohem víc seriózního přístupu. Chtěla bych jenom upozornit, že nejsem žádný odborník, sama jsem zatím nebyla konkrétně diagnostikovaná a jedná se pouze o mé poznatky a zkušenosti s podobnými stavy. Tohle téma jako takové mě zajímá a ráda bych některé svoje myšlenky poslala dál, případně tím taky někomu pomohla.
Mezi nejčastější duševní onemocnění patří poruchy úzkosti, panické ataky, deprese a porucha přijmu potravy. Mezi další patří například bipolární porucha, post trauma nebo kompulzivně obsesivní porucha a mnoho, mnoho dalších. Pojďme se o některých aspektech mentálního zdraví pobavit.
PANICKÁ ATAKA
Přichází nečekaně a bez varování. Je to vlastně nával úzkosti, rozdílem je, že mu nepředchází žádný konkrétní spouštěč. Pátrat po něm je zbytečné, protože (jak už jsem zmínila) nikdy nevíme, kdy přijde. V některých případech může být spojená s fóbií, ale většinou už je prostě vsugerovaná.
Příznaky se ale objevují jak po psychické, tak po fyzické stránce. Mezi příznaky patří například rychlé bušení srdce, sevřené hrdlo, třes, zrychlené dýchání, křeče, ale třeba i myšlenky ala ,,Jsem sama..‘‘ ,,Nikdo mi nepomůže..‘‘ nebo dokonce ,,Umřu.‘‘
Já si třeba už od dětství vybavuju situace, které se mi stávaly. Stávalo se mi to klidně dvakrát – třikrát do týdne. Bylo to normální usínání, jako vždycky. Najednou se mi ale stočily myšlenky k mému zrychlenému bušení srdce, začalo se mi hůř dýchat a bylo to tady. UMŘU. Měla jsem hrozný strach, takže jsem vždycky vyletěla z postele, že ani sama pořádně nevím, jak se to stalo, a zhluboka jsem rozdýchávala, co se právě stalo. Přesně si pamatuju, jak jsem vždycky stála uprostřed pokoje a nevěděla, co mám dělat. Po nějaké době to odeznělo a já se normálně vrátila zpátky do postele a trochu rozpoložená se snažila usnout.
Podobné stavy teď zažívám taky. Už to není před spaním, teď se to stává kdykoliv během dne, každopádně už to vždycky nějak vycítím. Co mně například pomáhá je chladit si zápěstí. Čirou náhodou jsem to viděla na internetu a opravdu to aspoň částečně pomáhá. Vezmu si kostku ledu, přiložím ji jemně na zápěstí a zhluboka dýchám. A když zrovna u sebe nemám led, stačí cokoliv studeného, takže klidně flašku s vodou, nebo cokoliv studeného po ruce. Další věc, co mi pomáhá, je nějaká komfortní věc, třeba písnička, kterou mám ráda. Moje je například God save me but don’t drown me out od YUNGBUDLA. (Celkově bych vám chtěla zpěváka YUNGBLUDA doporučit, protože jeho písničky a celkově jeho působení se zaměřuje na témata, které se týkají mentálního zdraví, vzájemné tolerance, možnost být sám sebou, pochopení a podpora, boření genderových předsudků, orientace nebo sebeláska. Má na to dokonce i podcasty na stránkách BBC, kde si zve lidi s osudy zmíněných problematik. Ale na něj ještě přijde řeč…) V písničce God save me…. jsou dost hezky vyjádřené pocity, které cítím, ale zároveň je tam hrozná motivace jít dál. Určitě doporučuji poslechnout. A někdy ihned zamířím do galerie a rozkliknu video z Ambrozky, kde zpíváme písničku od kapely Lucie. Vím, že v tu chvíli jsem se cítila krásně, a když na to koukám, nejdřív se mi zasteskne, ale pak se vlastně uklidním, protože na mě částečně přejde ta skvělá atmosféra z videa. Takže pokud máte nějaké podobné video se skvělou vzpomínkou, určitě je to taky jedna z možností, která vám může pomoct. Nebo (a asi úplně nejlepší možnost) prostě nechat umění, ať to z vás dostane ven! Malujete? Koukejte ty tužky pořádně rozkmitat! Píšete? Vypište svoje srdce! Zpíváte? Vyřvěte se při vaší oblíbené písničce! (Ale bacha na hlas, prosím :D). Tancujete? Rozlítněte se! Je to jenom na vás! Vemte si, kolik skvělých písniček/filmů/knih a dalších úžasných děl vzniklo na základě emocí. Já jsem si například všimla, že jsem nejvíc produktivní ve dvě ráno. Takhle už jsem napsala spoustu věcí, což je super, ale…chtěla bych se taky někdy prospat 😀
Teď se na chvilku odtrhnu od diagnostikovatelných variant a chtěla bych probrat něco, co podle mě také zapadá do sféry mentálního zdraví. Jenom bych pro jistotu ještě jednou chtěla zmínit, že já diagnostikovaná zatím nejsem, zažívám podobné stavy a chci tady probírat něco, s čím mám sama zkušenosti, takže vám nemůžu přesně říct, jak která porucha funguje. Proto je tady po jednom neprobírám. Teď se ale přesuneme k dalšímu bodu, a tím je…
,,OVERTHINKING‘‘
Jelikož mi je jasný, že někteří nemusí umět anglicky, zkusím vám to přiblížit. V češtině pro to nemáme přesný překlad, ale přiblížila bych vám to asi jako ,,příliš velké přemýšlení‘‘ a platí to naprosto na cokoliv. Nejedná se ale o nerozhodnost, jak si někteří můžou myslet. Člověk se neustále vrací k nějakému tématu, dokola něco promýšlí, ale vlastně to nemá žádné východisko. Nebo taky může přemýšlet nad tématy ,, Co by, kdyby…‘‘ a řešení jakýchkoliv jiných scénářů, co se stali/můžou stát. Většinou to podnítí nějaká obyčejná věc, která vám rozjede vaše myšlenkové pochody tak moc, až vás to vlastně ničí.
Tohle se mi děje vlastně 24/7, a vlastně i v úplně jednoduchých situacích. Stačí k tomu opravdu málo, například jenom maličkost, jedno slovo, nebo věta, kterou zaslechnete v televizi/rádiu, a rozjede se nekonečný myšlenkový kolotoč. Já mám například hrozně ráda Krimi. Vyhledávám si články s případy, ráda koukám/čtu si detektivky, sleduju videa s touhle tématikou. Je to jednak proto, že ráda řeším záhady a druhak proto, abych třeba věděla, čemu se vyhnout, aby se něco takového nestalo. Jasně, ne vždy to jde, ale snad mi rozumíte. Ale zároveň mi to moc nepomáhá, protože spojení mojí obrovské fantazie s overthinking je velice zabijácká kombinace. Například když vycházím do školy v 6:00 ráno, protože mám špatné spoje do školy. A vzhledem k tomu, že je tma, tak ne vždy je vše vidět a vaše fantazie dokáže zkreslit cokoliv. Nebudu vám lhát, vždycky se trochu bojím, jelikož v našem městečku se nedějí úplně pěkně věci. Cesta na vlak mi trvá cca 7 minut, ale i za tak krátkou dobu se toho dokáže stát hodně. Jdu…jdu…jdu…kolem nikdo… a najednou za sebou slyším kroky. Ty kroky se zrychlují. ,,To bude jen nějaká paní, co taky spěchá na vlak…‘‘ řeknu si. Lehce se ohlédnu a uvidím vysokého chlapa s kapucí. ,,A sakra, to je chlap jako hora. Kdyby náhodou chtěl něco zkusit, tak se neubráním. Jsem moc slabá. Ale nic se nestane přece, to je blbost..‘‘ Kroky se zrychlují a zrychlují. Už je skoro u mě. ,,SAKRA SAKRA SAKRA… Co budu dělat?! Co když mě unese?! Co když mě podřízne?! Já ale nechci umřít…‘‘ zrychluje se mi tep. Muž je najednou vedle mě. Teď se ukáže… ,,Rodiče to zničí, už je nikdy neuvidím! Nikdy už se nezasměju s kamarády! Oni taky jednou umřou! Co když se jim stane něco podobného?! Já nechci, aby trpěli!‘‘ Ale místo toho, aby mi ten muž něco provedu si to (díky bohu) štráduje vesele dál. Jop, asi to zní přehnaně, ale přesně tohle se mi děje v hlavě.
Všimněte si, jak se z jednoduchého zvuku stala myšlenka na to, že nechci, aby se kamarádům něco stalo. Tady to může vyznít jako pouhá paranoia, což ano, částečně to tak být může, zkusím vám dát ještě jeden příklad. Zároveň to nemyslím tak, že bych se bála chodit sama, byl to pouze příklad, co se mi stal nedávno.
Nejvíc se to ale mně osobně stává před spaním. Už odmala mám problém usnout. Posledních pár let usnu vždycky nejdřív ve dvanáct, ale většinou se mi to povede až okolo jedné/druhé ráno. No a co se mi honí hlavou před spaním, už asi tušíte. Většinou jsou to přesně ty scénáře na téma ,,Co by kdyby‘‘. Dejme tomu, že jsem ten den mluvila s nějakým sympatickým klučinou, který se mi líbil. A jelikož jsem v takových situacích vždycky nervózní, tak jsem třeba řekla nějaký vtip, kterému se nezasmál. Ne fakt… postavte mě před stovky lidí a já jsem schopná vám tam předvést prakticky cokoliv, ale jakmile mě postavíte před klučinu, co se mi líbí, je to fakt špatný 😀 No a pak večer to vypadá asi takhle: ,,Co jsem to zase vymlela za kravinu, teď si o mně bude myslet, že jsem úplně trapná. Kdybych to neplácla, mohli jsme spolu třeba být. Mohl být moje životní láska, a já to zvorala. Budu sama s padesáti kočkami a nikdo si na mě nevzpomene…‘‘ a takhle to jede dál a dál a dál a dál. Dobře, tahle druhá verze je asi trochu odlehčenější (a kočky jsme vám sem přidala na odlehčenou, ale nebudu tvrdit, že to nepoužívám :D), ale furt mě to vnitřně ničí. Někdy mi je z toho až fyzicky špatně.
Na každého to samozřejmě může působit jinak a i to, co vám tady píšu, je jen malý zlomek toho, co se mi doopravdy odehrává v hlavě. Chtěla bych vám doporučit jedno video na YouTube, a to konkrétně z kanálu ERROR1K, kde právě overthinking rozebírá. Za mě je to velice povedené video a dost se s jeho myšlenkami ztotožňuji. Pokud by vás to zajímalo, tady je odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=ctWkYCXaHKI
SEBELÁSKA
Tohle je momentálně asi nejkontroverznější téma, které tady otevřu. Určitě jste si všimli, že se to celkem dost řeší na instagramu a ne vždy v tom dobrém světle. Ale co to vlastně ta sebeláska je?
Tady bych si dovolila citovat jeden z textů zpěváka YUNGBLUDA, a to konkrétně Love song. V písničce se zpívá:
,, Nikdo mě nenaučil, jak milovat sám sebe
Tak jak můžu milovat někoho jiného?
Nic to neomlouvá
Přísahám, že dělám, co můžu..‘‘
…to je prostě taková pravda! Jak můžu vědět, co je to láska a být milován, když nemiluju sám sebe? To je tak strašně hluboká myšlenka. A zrovna s tímhle taky dost bojuju a vím, že tenhle boj bohužel nevedu sama.
Já jsem vždycky byla černá ovce. Taková Alenka v říši Divů, jak s oblibou říkám. A vždycky jsem se tak cítila. Odlišovala jsem se od ostatních ať už stylem oblíkání, názory, nebo pohledem na svět. Často jsem se ztrácela ve vlastním světě, a jelikož mám obrovskou fantazii, nebylo to až tak těžké. Ne, že bych byla introvert, každý, kdo mě zná, ví, že já jsem přesný opak. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že mě lidi okolo nechápou. A pak samozřejmě přišly i nadávky. ,,Haha, plochá jak letiště.‘‘ ,,Podívejte se, jak má chlupaté ruce, to je nechutný…‘‘ ,,Jak by ses zrovna ty mohla někomu líbit…Obludo!‘‘. Jo, to dost zamrzí, když to od mala posloucháte. Myslela jsem si, že si z toho nic nedělám, ale uvnitř mě to dusilo. A někdy mi to doopravdy bylo jedno, ale pak se to všechno přehouplo v něco úplně jiného.
Já jsem člověk, který se snaží všem okolo vykouzlit úsměv na tváři, udělat radost nebo rozesmát. Radši řeším problémy ostatních, než ty svoje a za každou cenu chci pomoct. Takže pokud mě vidíte podobně, jako usměvavého, veselého človíčka, tak vás teď asi dost překvapím. Už několikrát jsem se zastihla, jak se na sebe koukám do zrcadla a bylo mi ze mě špatně. Nejen z toho, jak vypadám, ale hlavně i z toho, jaký jsem člověk, že dělám strašné chyby a jak tím taky ubližuju lidem okolo sebe, kteří si to opravdu nezaslouží. Byla jsem zhnusená sama sebou. A tyhle stavy se občas znovu vyhoupnou. A pak si prostě nedokážete připustit, že je tady možnost, že se někomu líbíte a celkově to sebevědomí moc nepomáhá. Ale něco vám povím…
Konečně jsou i dny, kdy se cítím skvěle. Před pár měsíci jsem si třeba jen tak vzala šaty a cítila jsem se…krásná. Tělem i duší. Nejen proto, že mi to slušelo v šatech, ale že jsem se i cítila dobře a celkově psychicky jsem se sebou byla v pohodě. Což byl naprosto úžasný pocit, protože tohle bych dřív o sobě jen tak neřekla, jak jedno, tak druhé. Ještě zdaleka nejsem tam, kde bych chtěla být, ale slibuju vám…pracuju na tom! A o tom to podle mě je. Každý si k tomu musí najít svou vlastní cestu, každý se s tím vyrovnává jinak a každý se dostane tam, kam chce, jinak a v jiný čas. A to je naprosto v pořádku! A v mojí cestě mi pomáhají ti nejúžasnější lidi, které znám… a to je Ambrofamily ♡
Díky Ambro můžu být taková, jaká jsem. Trhlá, usměvavá, zapálená Téra, která má radost z každé maličkosti. Tahle rodinka mi už tolikrát pomohla v mých nejtěžších chvílích a nikdy mě nenechala ve štychu. Někdy jsou dny, kdy nejsem schopná ani vstát z postele, ale díky téhle rodince se regulují ve velkém. A to je podle mě dost důležité, mít okolo sebe lidi, kteří vás budou podporovat a milovat takový, jaký jste. Z vlastní zkušenosti vám chci říct, že pokud okolo sebe máte někoho, kdo si vás neváží, kdo vás shazuje… nemá co dělat ve vašem životě. Takový lidi vám nestojí za trápení. Někdy je to těžký, já vím. Například když se s tím člověkem znáte dlouho. Já měla skoro 10 let partu nejlepších kamarádů. Máme spolu krásně vzpomínky, ale to je všechno minulost. Přestali mě zvát na společné akce, kde jsou všichni, až na mě, pak o nich mluví přede mnou a když jsem se jednou rozbrečela na zkoušce, nic neudělali. Bylo jim to jedno. Ale to je v pořádku, někdy ty lidi musíte nechat jít. Někdy to je prostě dobře. A já jsem zrovna člověk, co dává druhé šance, ale ne vždy se to povede. Proto vás prosím… važte si těch skvělých lidí, kteří tu pro vás jsou. Já mám teď okolo sebe ty úplně nejúžasnější kamarády, který jsem si mohla přát a jsem tak neskutečně moc vděčná, že je mám, protože cokoliv jde překonat, když si navzájem pomůžeme ♡
Fíha, to jsem se nějak rozepsala. Pokud jste to dočetli až sem, tak vám upřímně tleskám 😀 Na závěr si ale neodpustím ještě pár posledních mouder.
- Nikdy nevíte, co se děje v životě/hlavě toho druhého. Proto se k sobě prosím chovejte hezky, protože někdy může i jedno špatné slovo způsobit velký domino efekt.
- Ani nevíte, jak strašně může člověku zlepšit den, když mu někdo řekne jenom: ,,Tobě to sluší.‘‘ nebo ,,Mám tě rád/a.‘‘ Proto se to snažím lidem říkat co nejvíc.
- ‘‘Promazat‘‘ si lidi v životě není nic špatného. Někdy to je i potřeba.
- Komunikace je klíčem všeho. Vím, že to někdy není nejjednodušší, ale jsou tu lidi, kteří si vás chtějí vyslechnout, chtějí vám pomoct a vždycky tu pro vás budou. Kolikrát třeba svěření se kamarádovi pomůže mnohem víc, než byste řekli. A není možné pomoct, když se o tom neví.
- Dusit to v sobě nepomáhá, akorát to naroste víc. A pokud se třeba nejdřív nechcete svěřit lidem, které znáte, je tu spousta linek bezpečí apod., které fungují 24/7, nebo například OVéčka a metodici prevence na Ambro, jak je znáte.
- Přiznat si, že potřebuju pomoct, není slabost. A úplně stejně se není za co stydět, pokud si myslíte, že je potřeba navštívit odborníka. Je to naprosto normální a mnohdy vám to může ušetřit spoustu trápení.
- Je v pořádku nebýt v pořádku. Jsme jenom lidi, a ne každý den je posvícení. Taky nezapomeňte, že bez deště není duha.
Právě jsem vám tady vypsala část svého srdce. Doufám, že tenhle neuvěřitelně dlouhý článek aspoň někomu pomůže, i kdyby to byl jeden človíček. Kdyby se cokoliv dělo, můžete se na mě obrátit. Vůbec mi to nevadí a moc ráda si vás vyslechnu. Jsem takový psycholog pro všechny (kamarádi a děti z mých ateliérů taky). A samozřejmě… celá Ambrofamily je tu pro vás.
Tak, teď už doopravdy končím. Moc děkuji Sabbi Hauserové za kontrolu odbornějších částí. Děkuji všem z Ambro, že můžu dělat to, co miluju s lidmi, co miluju♡ Děkuji mým skvělým rodičům, kteří mě vždycky podporují, ať se děje cokoliv♡ A ještě jednou děkuji vedení Ambro za to, že mi umožnilo napsat tenhle článek, který doufejme někomu pomůže. I mně pomohl. Dneska jsem se asi poprvé po pěti letech konečně cítila dost na to, abych o tom mluvila s rodiči. Dozvěděli se to teprve před chvilkou. Neberte to nijak špatně, já mám ty nejlepší rodiče, ale nikdy jsem jim nechtěla dělat starosti navíc. Ale teď cítím, že je ten čas. A věřte mi, spadl mi neuvěřitelně obrovský kámen ze srdce. Proto se nebojte ani vy.
Zvládnete to, nejste sami.
Mám vás ráda,
Terezka Blažková♡